4. Díl - O smrti

Nuže, Anaximandros vnímal rovnováhu protikladů, jakýsi „řád vesmíru“ (všechno ve vesmíru se podle nějakých pravidel otáčí a různě smršťuje a zvětšuje, to už dnes víme). A také byla řeč o zániku.

Promluvme si tedy o smrti. Proč? U většiny lidí tohle téma vzbudí jen tabu a vlnu strachu. Zbytečně. Vše je o míře informací, a tak pojďme mozku předložit argumenty, zatímco srdce bude vděčně a trpělivě naslouchat. 

Z minulých existencí jsme si nic hmotného nepřinesli, stejně tak si s sebou nic nebudeme moct vzít, až nastane čas jít… Hmotné věci jsou důležité pro mozek, ten bez nich, zdá se, nemůže být. A tak máme pocit, že jsme obalení hmotou, že jsme hmota, která se zničí a nezbude nic. Tak to není, jde pouze o dlouho pěstovaný pocit. Faktem je, že existuje víc „prázdného prostoru“, než pevné hmoty. To se týká i nás. Co jsme my?

Naše duše, naše pravé Já, je jakási prastará, nehmotná „bytost“. Tělo používá z nějakého důvodu jako „skafandr“. Naše pravé Já je schopno cítit, jak vesmír funguje a ví, jaká pravidla je třeba dodržovat. Jsme hmotní a nehmotní zároveň, v jeden moment malí i velcí, propletení protiklady.

Pro duši je smrt většinou něco jako stěhování. Pravděpodobně jsme měli předchozí podoby a budeme existovat v dalších.

Jelikož je tohle celé citlivé téma, pro jistotu zmiňujeme, že tento text ani náš projekt nemá žádný náboženský podtext. Náboženství zmiňujeme záměrně ve střípcích, protože mnohá slouží jen k ovládání mas. Zároveň se však různá učení napříč světem protínají v určitých oblastech. Je třeba zmínit tento princip, abychom vysvětlili, proč všichni přece jen nemůžeme běžet pro krabičku s pilulkami nebo skočit z rozhledny, abychom se „přestěhovali po svém“…

Bylo nám dáno. Je jedno, jak tomu budete říkat, bylo nám dáno žít život v této podobě, jak nejlépe dokážeme, každý má svého „Stvořitele“, ať už za něj považujeme Boha, Vesmír, Rodiče,… Život nám byl dán, a jeho smyslem je možná neustále se něčemu přizpůsobovat, udržovat rovnováhu. Sáhnout sobě, nebo někomu jinému úmyslně na život jde proti všemu, pro co jsme byli stvořeni, protože jsme se nedokázali přizpůsobit sobě samému, své duši.

Nuže, někdo věří, že když si člověk vezme (ze zoufalství) život, půjde rovnou do pekla. Někdo věří, že v takovém případě bude jeho duše zničena na vesmírné úrovni a nezbude nic ve všech rovinách. Říkejte tomu jak chcete, vzít si život není cesta. Každý se může rozzářit, je-li trpělivý.

Činy, které konáme, tedy nějakým způsobem ovlivňují, co se bude dít po smrti. Ovlivňují naše činy i naše současné bytí? Máme tu zkušenost, že ano. Uvedeme příklad: Představme si člověka, který má takříkajíc „velké srdce“, čestný charakter, je ohleduplný, obětavý, pravdivý, tolerantní, atd., je obklopen, řekněme spokojeností, protože si ji zaslouží, možná tím, že byl čestný už v předchozích podobách. Každý kráčí jinou cestu a je v jiné vzdálenosti od bodu, kde začal. A co když náš člověk není obklopen… spokojeností? Je možné, že nějaká jeho podoba udělala něco, za co musí nést následky, i když za ně vědomě nemůže. Pokud ho to nezlomí a nadále zůstane čestný, „hodný“ a trpělivý a nenechá se zviklat ani tím, že to po čase stále „nic nepřináší“, dočká se spokojenosti. Dočká se.